Rozhovor s J. Krutinou o Jeronýmu Pražském

Rozhovor s J. Krutinou o Jeronýmu Pražském

Print Friendly, PDF & Email

S trnem v rouchu filozofa

Jeroným byl pro své tehdejší protivníky mnohem nebezpečnější než Hus!

Jaký byl první český filozof a vlastenec, evropský vzdělanec, nekonformní bojovník za svobodu a buřič, Jeroným Pražský? Může k nám vůbec ze středověku, přes mosty staletí, promluvit tak, abychom mu porozuměli, abychom si z něj mohli vzít příklad či poučení? Nejen o tom jsme si povídali s Jiřím Krutinou, autorem pozoruhodné publikace prostě nazvané Jeroným Pražský.

Kostnický koncil (1414-1418) si s největší pravděpodobností většina lidí spojí s mistrem Janem Husem. Čím to, že na Jeronýma Pražského se téměř zapomnělo?

Míním, že to je dáno několika faktory. Jednak asi díky jeho zjednodušující interpretaci v učebnicích dějepisu, jako maximálně „toho druhého“ po Husovi, a jednak tím, že přeci jenom filozofické otázky, s nimiž se potýkal, se jeví jejich středověkým jazykem dnešnímu člověku vzdáleny. Osobně si myslím, že Jeroným byl pro své tehdejší protivníky mnohem nebezpečnější než Hus.

Z čeho tak soudíte?

On totiž svým filozofickým vhledem a názory podrýval vládnoucí monoteistické ideje, udržující klenbu středověkého feudalismu, od jejich samotných základů. Z něj plynoucí teologické názory, které byly v rozporu s oficiálním učením církve, jež zastával například Hus a další reformní kazatelé u nás, byly až druhotným plodem.

Otázka má tedy daleko širší kontext.

Samozřejmě. Je jím zejména oddělení teologie, jako nauky „o Bohu“, a filozofie, jako jí podřízené nauce, což je typické pro středověké klima. Teologie sloužila coby církevní dogmatika, udržující vládnoucí monoteistickou ideologii a jedinou možnou „pravdu“. Toto rozdělení nauky „o Bohu“ a nauky „o povaze bytí“ jako takového, jak chápali „filozofii“ řečtí předsokratovští myslitelé, je v zásadě zcela umělé. Od začátku v sobě skrývalo rozpor, který dříve či později bude společnost ovládaná těmito idejemi muset řešit tzv. „tváří v tvář“.

Starověká, tzv. předkřesťanská moudrost, poznání a její metafyzika tzv. „pohanských“ kultur (tento cejch dostalo vše, co bylo v rozporu s křesťanskou církevní dogmatikou a učením) nebyla rozhodně kulturou nižší či méně vzdělanou. Skrze latinu bylo mnohé z poznání řecké moudrosti deformováno a překrouceno v sofistikované konceptuální myšlení. K pochopení, že nauka „o Bohu“ a nauka „o povaze bytí“ nemůže, z principu, vycházet z různých metafyzických zkušeností nebo základu či přesvědčení, došel ve svém díle opět Komenský. Společně s ním věřím, že skutečná ne-náboženská univerzální spiritualita a skutečná člověku sloužící věda musí z principu vycházet ze stejných metafyzických základů a zkušeností.

Jeroným se ve svých obhajobách hojně odkazoval například na platónské učení o věčných idejích – kvalitách v duši.

Dodávám, které se manifestují jako stvořené věci a současně tvoří podstatu našeho božství – inherentního, přítomného v každé bytosti. Projevují se ve všem projeveném, což je plně v souladu s vnímáním světa předkřesťanských, tzv. „pohanských“ kultur, a blíže naší zkušenosti než učení o nějakém „Bohu“, který je „mimo tento svět“ a ovládá jej jako nějaký monoteistický vládce, jenž má od „Boha“ dáno vládnoucí postavení nad druhými. Právě vládnoucí „náboženská“ přesvědčení vytvářejí a udržují stejné vzory a klima v politicko-sociálně-společenských vztazích dané společnosti a doby. To platilo ve středověku, platí to i dnes.

Ostatně, nezdá se vám současné klima obdobné či stejné v jinakosti nebo jiné ve stejnosti? Stejné v základním metafyzickém a filozofickém rozporu o povaze nás samých. Sporu ega – majetnického „já“, podléhajícího nevědomosti, že může vlastnit „vědomí“ a své zkušenosti jako „své“ – odtud princip „osobního vlastnictví“ kapitalismu a duše – jako naší pravé širší identity, která je spíše rodinou – společenstvím všech našich různých já.

Současná doba je však jiná.

Jistě. V tom, že vládnoucí monoteistická moc je mocí kapitálu se svými „tištěnými penězi“ (což je mimo jiné právo držené v soukromých rukách!), s jeho „bohy“ zvanými trhy a investory – přesněji monoteistickou kontrolou finančního a ekonomického systému, se svými opět nezpochybnitelnými předpoklady. Vykrádá skutečné lidské hodnoty, zotročuje celé národy i kontinenty, a doslova je mění na komodity a zboží. Jako rakovina prostupuje všemi dalšími oblastmi lidské činnosti. Politikou, vědou, kulturou počínaje, a lidskými vztahy konče. Zároveň jsou opět přítomny doprovázející centralistické snahy o nějakou podobu „jednotné“ centralizované Evropy, vycházející z monoteistického názoru, kopírující jeden nezpochybnitelný jedině korektní „názor“. Pro život na této planetě je to škodlivé, a je tudíž nutné tyto tendence z dlouhodobého pohledu odmítnout.

Jeroným tak ve své době vracel filozofické myšlení do tehdejšího evropského univerzitního diskurzu, omezeného na službu vládnoucím „jedině správným“ názorům, kterého se aktivně účastnil v mnohdy vášnivých a vyhrocených disputacích.

Jak jste se k němu dostal? Náhodou či cíleně?

Nevěřím v náhodu. To je jen pojmenování zkušenosti, kdy jenom nevíme, jaké naše vnitřní inklinace a potřeby duše k dané věci či události vedly. Věřím, že člověk je zejména tvůrčí volní bytost. Spíše bych řekl, že si mě jeho příběh a duch přitáhl skrze souznění s podobnými otázkami, jimiž jsem se sám zabýval. Už od gymnaziálních let mě fascinovalo husitské období dějin českých zemí. To, společně s mým zájmem o filozofii a meditativní tradice světa, mě přivedlo k hlubšímu kontemplativnímu studiu otázek v českém reformním myšlení. Počínaje táborstvím, a konče snahou o jednotný metafyzický základ náboženství, vědy a vzdělání, v nedokončeném učení Komenského. Po několika letech překladů duchovních a jógických nauk a psaní vlastních prací v oblasti stezky poznání, jsem se chtěl zaměřit i na témata pro širší veřejnost.

Útlá publikace je doslova napěchována fakty. Zjevně jste musel nastudovat obrovské množství materiálu. Odkud jste informace čerpal?

Prostudoval jsem, co mi bylo dostupné z naší klasické historické literatury týkající se jak Jeronýma Pražského, tak jeho doby. Mám doma bohatou knihovnu zaměřenou na období husitství, složenou z děl našich předních historiků. F. Palackým, J. Pekařem počínaje, F. Šmahelem, Bartošem, Mackem či P. Čornejem konče. Minulý rok jsem se také zúčastnil mnoha přednášek k tématu Jeronýma Pražského. Na jedné jsem slyšel paní profesorku Neudorflovou říci, že chybí autentická česká národní literatura jako za Masaryka, ovšem psaná laiky, a tak jsem se snažil Jeronýma přiblížit a aktualizovat dnešní době. To vše společně s mnoha monology i dialogy s manželkou bylo zdrojovým kvasem pro knihu. Popudem současně i bylo 600. výročí mučednické smrti J. Husa v minulém roce a náš společný výlet s manželkou do Kostnice, kde jsme načerpali atmosféru a inspiraci.

Sám sebe jste označil za laika, nicméně z vaší publikace mám dojem zcela opačný.

Opravdu? Viděla jste knížky opravdových historiků nebo teologů na toto téma? Jsem v pravdě laik ve smyslu, že nejsem ani vystudovaný teolog, ani filozof, a ani se tak neživím. Tedy z tohoto pohledu jsem určitě laik. Vystudoval jsem matematicko-fyzikální inženýrství.

Obor filozofii na hony vzdálený. Možná o to více mne překvapuje, že jste Jeronýma Pražského označil za prvního českého filozofa?

Samozřejmě, jde trochu o nadsázku. Spíše bychom možná mohli říci první rozpoznaný v dějinách. Zásluhu na tom má František Šmahel. Záleží, jak chápeme samotnou „filozofii“. Zda jako prvotní „lásku k moudrosti“, ještě než se tomu začalo říkat „filozofie“, nebo jako etablovanou oficiální vědu, která se často od pravé filozofie – obsahu toho slova vzdálila a zabředla do konceptuálního myšlení univerzitních disputací. Věřím, že těch, co lze právem zvát „filozofem“ ve výše uvedeném smyslu, bylo a je asi více. Byť zůstávají oficiální historii často neznámí. Jistě bylo i více jiných absolventů filozofické fakulty před Jeronýmem. Nicméně ano, Jeroným je jistě prvním českým filozofem, ve smyslu aktivního viditelného účastenství na myšlenkovém diskurzu své doby, a jistě prvním, který byl upálen církví. Nejen tím na sebe upozornil.

Čím se lišil od svých současníků?

Určitě svým rozhledem a vzděláním. Byl mistrem pěti evropských univerzit – byť se na nich učilo v dané době vesměs to samé, jistě to něco v jeho době znamenalo. Cestoval, poznal i mimoevropské země, uměl jazyky, uměl diskutovat i vystupovat před tehdejšími mocnými, tyto své vlastnosti mimo jiné hojně uplatnil v diplomatických službách. Byl současně nadaný v hudbě. Svou povahou jakoby spíše předznamenával člověka „renesančního“ typu. Jeho tématem byl, míním, život sám, jehož součástí je rovněž autentičnost svědomí, nikoliv univerzitní kariéra a postavení. Tím se podle mého lišil od běžného středověkého člověka, který žil spíše v přípravě na posmrtnou spásu slibovanou církví.

Co jej pojilo, nebo naopak v čem se, pokud vůbec, rozcházel s Janem Husem?

S Husem a ostatními pražskými reformními mistry jej pojila zejména situace na pražské univerzitě a otázky dané doby, jimž čelili. Lze říci, že v čase činů se Jeroným stával přirozeným neformálním vůdcem pražské skupiny, byť formálním vůdcem pražského reformního hnutí byl starší Mistr Jan Hus.

Jeroným byl mladší než Hus, nebyl duchovním. Byl laikem. Dával na odiv své stýkání s ženami, což reflektoval i Jan Hus při jedné disputaci. Měl jistě blíže k mladším studentům, kteří se kolem něj shromažďovali. Hus byl kazatel a působil zejména doma v Čechách. Zabýval se teologickou stránkou tehdejšího sporu, zatímco Jeroným diskutoval samotné filozofické základy tehdejšího sporu, týkající se metafyzického pohledu – interpretaci skutečnosti. Teprve z tohoto sporu vyvstávaly přirozeně rozpory v teologické oblasti a učení církve. Jeroným, na rozdíl od Husa, znal evropské univerzitní prostředí, jeho mocné. Jeho myšlenky tak měly širší dopad a vliv než samotný spor Husa a pražských univerzitních mistrů ve věcech teologických či povahy „svátosti oltářní“ nebo odpustků, jak známe z běžné historie. Byť i u toho všeho Jeroným byl a věrně stál vedle svého staršího přítele, Jana Husa. Neváhal za ním přijít až do Kostnice, kde nakonec podobně jako on nalezl smrt. Nikoliv mučednickou, nýbrž jako totalitní akt bezmocnosti nevědomosti, které stál „v tváří v tvář“ svým ideologickým nepřátelům na Kostnickém koncilu.

Čím se Jeronýmovo buřičství projevovalo? Spočívalo snad v jeho odvaze nebojácně a kriticky pohlížet na tehdejší vládnoucí ideje, na myšlenkové systémy příznačné pro jeho dobu?

Filozofický boj o interpretaci metafyzické povahy skutečnosti byl jednou věcí. Žití podle svého přesvědčení v dané době věcí zcela jinou. Je otázkou, jak vůbec chápeme „buřičství“ z dnešního pohledu a z pohledu jeho doby. Je pravdou, že svými činy žil v souladu se svými názory, tedy autenticky. Jeho filozofie, zvaná v jeho době „realismem“, byla spojena s životní zkušeností. Nebyla orientovaná na „posmrtnou spásu“, ale na život tady a nyní. Pro komunikaci svého názoru používal celý repertoár prostředků. Můžeme o něm s nadsázkou říci, že byl takovým performerem své doby.

Je o něm známo, že měl vynikající vyjadřovací a rétorickou, až hereckou schopnost.

Podle situace například vystupoval v různých oděvech. Jednou převlečen za žebravého mnicha, stylizován jako Ježíš Kristus, přijel na oslu k audienci ke králi Václavovi IV. na hrad Točník, aby pohnul jeho srdcem po bouřích, které v Praze vyvolal. Jindy, když sloužil v diplomatických službách, předstoupil před polský královský pár hladce oholen v nádherné kožešině, aby zaujal. Při představení před samotným králem Zikmundem, kterého nabádal, ať zkonfiskuje majetky církve, se zase stavěl do podoby starozákonního proroka, apod.

Prý dokonce pokálel kříž, k němuž se chodili klanět bohatí měšťané.

Chtěl tak poukázat na pokrytectví modloslužebnictví, a to způsobem – jazykem přímým. Dnes by za to možná dostal pokutu. V jeho době, z pohledu tehdejších mocných, však šlo o „revoluční“, lze říci buřičský čin.

Karel IV., mnohdy proklamovaný jako „otec vlasti“, zavedl v Praze svátek, spojený se svatými relikviemi – ostatky svatých, které se nosily ve slavnostním náboženském procesí Prahou. V podstatě šlo o spektakulární akci podporující modloslužebnictví, jak to viděl Jeroným. Údajně mezi oněmi svatými relikviemi byl hřeb z Ježíšova kříže a kopí, kterým byl prý probodnut. To mělo podtrhovat Karlovu snahu o vybudování Prahy jako centra římské křesťanské říše a utvrzovat vládnoucí postavení církve. Jeroným přesně na tento den a stejnou trasou se svými studenty uspořádal „alegorický“ průvod s vozem ověšeným papežskými bulami o prodeji odpustků. Jeden ze studentů byl převlečen za nevěstku a jako papež prodával odpustky. Jeroným nejen upozornil na aktuální problém „prodeje odpustků“ u nás, ale současně se vyjádřil k obecnému modloslužebnictví církve jako takové.

Ze záznamů z kostnického koncilu se dovídáme, že neváhal nafackovat nějakému mnichovi a že se tudíž dopouštěl i fyzického násilí. Otázkou ovšem je, nakolik tyto zprávy sloužily jenom k podtržení Jeronýmovy „zločinné a hrubé“ povahy před kostnickým koncilem, a nakolik skutečně vystihují jeho charakter a osobitost.

Nicméně si musíme uvědomit, že tehdejší doba i společnost byl jiné. Dnes by nám mohlo toto jeho chování odtržené od kontextu a doby v případě představitele duchovní a intelektuální elity připadat nepatřičné až pohoršující. Míním, že to je jenom naším způsobem vnímání. Tím zásadním jsou otázky, které komunikoval.

Je to tedy přesně ten fakt, jenž oslovuje nás, lidi 21. století? Podobně jako jeho neustálý boj za svobodu? V čem svobodu spatřoval?

Nevím, jestli lidi ve 21. století oslovuje právě tento aktivní přístup k životu a k aktivní reflexi současné doby a jejích „nedokazatelných“ přesvědčení a dogmat, na nichž stojí a které shledáváme u Jeronýma. Ale věřím v to. Nicméně je také skutečností, že mnoho lidí ukolébáno konzumem a postiženo nemocí trvalého nedostatku času – v takovém prostředí je málo lidí, kteří mají hojnost času kriticky myslet, nebo se o to alespoň pokusit. Spíše cítím, že nám chybí „zpomalení“ v našich životech a věnování našeho času – což je jediný kapitál, co „máme“, snaze o rozšíření a prohloubení vědomí a pochopení toho, co skutečně děláme, jak myslíme, jak cítíme, čeho se účastníme. Zda to je opravdu v našem nejvlastnějším zájmu. Kam to směřuje, jaké hodnoty a principy to předurčují, apod. Teprve pak, míním, můžeme lépe volit a rozhodovat se nejen ve svém nejvlastnějším zájmu, ale také v souladu s pochopením, že obýváme společný prostor s jinými lidmi, národy a společenstvími, která mají také své individuální oprávněné zájmy, s nimiž tvoříme celek, který ale plně zohledňuje svobodu individuálních rozmanitých projevů života – kde každý má svůj smysl a význam.

Otázkou ovšem, co pod pojmem „svoboda“ vnímáme…

… a v čem spočívá. To by vydalo na celou esej. Týká se širší otázky toho, kdo či co je člověk sám, tedy pohledem na člověka. Další otázkou je samo heslo „boj za svobodu“. Z historické zkušenosti víme, že pod ním se již prolilo mnoho krve.

Osobně soudím, že Jeroným chápal svobodu jako principiální vlastnost našeho nejvnitřnějšího bytí – podstaty, duše, která je z principu nesmrtelná. Tato vrozená svoboda naší duše se individuálně projevuje v naší vůli, cítění, myšlení a jednání, a vztahování k druhým a ke světu obecně.

Jedním ze základních jejích projevů v každém slušném lidském společenství či rodině, je zejména „svoboda slova“ a s ním spojená kultura a umění dialogu. Svoboda slova souvisí se svědomím. Naše myšlení by mělo být doslova, jak slyšíme s-(kým-čím?)vědomím. Tedy vycházejícím z hlubší podstaty člověka, dotýkajícím se všeho, co jest. Právě toto nám veskrze chybí.

Svoboda slova, míním, byla základním tématem Jeronýma, a nakonec i Husa a celého husitství. Vždyť první artikul – článek společného husitského programu, na kterém se dokázaly shodnout rámcově všechny husitské proudy a strany, byla právě „svoboda slova“. Byť formulovaná tehdejším jazykem jako svoboda výkladu písma. V podstatě záhy omezená samotnými kališníky, kteří zlikvidovali radikální gnostické táborské skupiny, které ve skutečnosti stály v počátku husitské revoluce.

Svoboda slova může být velmi snadno ohrožena…

Pokud již k tomu nedochází! Všichni známe například ono zaklínadlo „politické korektnosti“, které slouží k označení určitých názorů ve společnosti za „politicky nekorektní“. Či, jak známe právě z doby Jeronýmovy, za „kacířské“. V současnosti je pro mě alarmující vidět například tváře kandidátů na prezidenta, kteří z pozice vyvolenosti svých akademických titulů neváhají hovořit o tom, že o závažných tématech se nehlasuje, apod.

Má nám člověk, byť na svou dobu velice vzdělaný a moudrý, z tolik vzdáleného středověku co vzkázat, když mnohdy nechápeme současníky?

Míním, že to záleží, jak vnímáme lidskou bytost. Člověka jako takového, a vůbec jak chápeme dějiny – jako „historii“ – tedy jako „něčí vyprávění“. Mnohdy, jak víme, jde o „vyprávění“ těch či oněch ideologických „vítězů“ anebo o vnější symbolickou metaforu vývoje lidského myšlení, souboru otázek a soupeřících idejí, o snahu člověka o jeho duchovní a sociální osvobození. Soudím, že to, co nazýváme dějinami, je neoddělitelné od bytí člověka jako takového, kde člověk sám je konečným arbitrem dějinných proměn jako vnější metafory úsilí o osvobození duchovní a sociální. Dějiny přijímám jako dialog. Jako řeč či stále se rozvíjející a neukončenou hudbu, jíž můžeme naslouchat. Skrze její echo v našem bytí lze souznít s kvalitami, které jsou nad-časové a promlouvají v každé době svým specifickým jazykem a formulacemi otázek, které tvoří dobu, v níž člověk právě žije.

Každý jedinec se podílí na dějinách. Otázka toho, co kdo nám může vzkázat, je míním, primárně otázkou naší ochoty naslouchat a schopnosti opravdu slyšet naší duši, která zahrnuje veškerou dějinnost.

Není dne, abychom z úst politiků neslyšeli, co je třeba změnit, zreformovat. Mám pocit, že jde jen o prázdné tlachání s cílem udržet se za každou cenu u koryta, jemuž chybí tomu to nejpodstatnější – otevřeně a poctivě přezkoumat své vlastní přesvědčení o realitě, a v souladu s tím kultivovat vědomé myšlení.

A teď mi upřímně odpovězte, přeje atmosféra v naší společnosti lidem, jako byl Jeroným Pražský?

Svět, ve kterém žijeme, je společný průnik světů každého člověka a jemu vládnoucích idejí, přesvědčení, hodnot, názorů a vzorů jednání. Věřím, že žijeme v takové době, společenském zřízení a s takovými „vůdci“, kteří odpovídají přesně těm tématům a zkušenostem, jež potřebujeme ke svému učení individuálnímu i kolektivnímu. Je odrazem skutečných hodnot a „bohů“, které vzýváme, čemu věříme. Ano, často slepě a bez kritického meditativního přezkoumání. Výsledkem je lidský svět, který obýváme se svými typickými tématy, problémy, krizemi, lidskou bolestí, utrpením, ale i radostí s tvořivého naplnění, lidským porozuměním i prostým lidským štěstím. Na to nezapomínejme. Život je škola – vzdělávání duše, slovy Komenského. To, kde skutečně žijeme, jsou naše nejbližší vztahy, které jsou od naší individuality neoddělitelné. Právě zde se, věřím, naplňuje lidský život a právě zde tkví, dle mého názoru, místo pro skutečnou „sociální nekrvavou revoluci“, kterou nemůže žádný politik ani totalitní moc přemoci. Tzv. „politici“ jsou jenom lidé jako my ostatní, se svými specifickými inklinacemi. Hrají své specifické role v systému, který jim to umožňuje a který odpovídá vládnoucím idejím. Nalezneme mezi nimi různé charaktery, byť určité typy lze předpovídat z větší pravděpodobností. Ptejme se! Co skutečně aktuálně vládne, a tedy rámcuje všechny oblasti lidského konání? Jsou to snad opravdu tzv. „demokraticky“ zvolení představitelé národních států, zastupující zájmy lidí v nich žijících? Jsou to snad jednotlivé vlády či politici volení na pár let, spravující právnickou osobu, které říkáme „stát“? Nemyslím si.

Ptejme se, zda současná atmosféra opravdu přeje člověku jako takovému, nejen lidem typu Jeronýma, ale nám všem.

Nejprve se však musíme kriticky podívat na atmosféru, v níž žijeme.

Jistě. Čím je vlastně charakteristická? Takovou obecnou nemocí je zejména spěch za úspěchem, penězi. Tedy zaneprázdněnost, a přitom celková podzaměstnanost ve využití vrozených individuálních talentů a schopností většiny lidí. Žijeme v době jediného nezpochybnitelného náboženství – náboženství peněz či mamonu. Toto náboženství je stejný totalitní monoteismus a život člověka rámcující, jako náboženský monoteismus žido-křesťanského boha a moc církve ve středověku v době Jeronýmově. Náboženství peněz současně zplodilo snad dosud nejprázdnější pseudo-kulturu. Kulturu nejrůznějších obchodních komodit a značek, ať už v podobě aut, parfémů, mediálních idolů, celebrit, nekonečného množství výrobků, které vlastně při bližším zkoumání zase tak nepotřebujeme. Navzdory tomu se ukájíme ve falešných představách „pokroku“, „vývoje“, jenom proto, že máme supermarkety plné zboží. Tento fetišismus prodávaný lidem pomocí re-klamy, využívá přímé lidské hodnoty a city, jako ženskost, mužnost, lásku, svobodu, spiritualitu. Ztotožňuje je s předměty, které si můžeme „koupit“ a „vlastnit“. Tato kapitalistická kultura je typická tím, že lidem prodává jejich vlastní pocity – doslova jim, nikoliv obrazně, ale fakticky „krade duši“.

Nemysleme si, že když nám tu nevládne přímo katolická církev, že jsme sekulární – nenáboženskou společností. Naším aktuálním nejvyšším bohem jsou peníze – „bůh mamon“ se svými pomocnými bohy, jako jsou trhy, indexy. Jejich neviditelné ruce a komodity, které se nám prodávají.

Peníze doslova „parodují“ Boha. Ve skutečnosti jsou tištěnými papírky se symboly, které umějí být „kouzelně“ proměněny v komodity, vliv, moc, majetek, v něco, co lze, jak si myslíme, „vlastnit“.

Peníze samy o sobě neumějí nic vytvořit samy. Vůbec nic! Peníze neuvaří, neuklidí, neopraví kolo, nevyrobí nic. To nakonec musí udělat konkrétní lidská práce a um. Konkrétní lidská bytost, bytost s vlastními konkrétními zájmy, pocity, životem. Jediné, co peníze vytvářejí, je dokonalá iluze, že z ničeho vytvoří něco – i kdyby to byly třeba další peníze!

Co je tedy zájmem peněz – kapitálu a jeho vlastníků?

Pochopitelně zisk jako takový. Něco jako „zisk“ je ale opět prázdné slovo bez konkrétní lidské hodnoty. Je zřejmé, že se investuje a peníze jsou jedině tam, kde se – dodejme zcela racionálně a logicky – očekává zisk. Pokud má být veškerá lidská aktivita řízena tímto pofidérním konceptem s názvem „zisk“ či „hospodářský růst“, nelze se divit světu, že je jaký je. Skutečné lidské hodnoty jsou zejména kvalitativní, a nikoliv kvantitativní.

Současná podoba kapitalistického systému vytvořila nový druh nevolnictví a nevolníka – otroka s názvem „zaměstnanec“, ať už si to budeme chtít malovat, jak chceme. Ve smyslu nesvobody člověka není v tom zase takového rozdílu od středověkého poddanství. Toto nevolnictví je třeba si správně uvědomit. Tedy v čem tkví, neboť se nám všemožně zastírá a maskuje.

Spočívá v tom, že většina lidí nemá pod kontrolou svůj čas. Je nucena jej prodávat na „trhu práce“ korporacím, firmám, jiným lidem. Svým zaměstnavatelům. Ti plně ovládají směr, tempo i pravidla, jak přesně vymezený čas využívat. A to zcela nezávisle na individuální potřebě daného jednotlivce, jeho pocitů, jeho vlastních zájmů, projektů, rodiny, vlastního zázemí, vztahů, partnerů, dětí apod. Všichni se tváříme, že to je vlastně přeci „normální“, neboť z „něčeho musíme přeci žít“ – ani si neuvědomujeme, jaké „mantry“ opakujeme.

Pak ovšem nevyhnutelně dochází k tomu, že většina lidí v tomto systému je sice zaměstnaná, ale často přepracovaná…

Tedy čas tráví svým tělem-duší prací, která jim de facto během dané „pracovní doby“ nepatří, a současně není tvořivě uspokojena, a tedy životně naplněna. Stručně řečeno, nežije autentickým vyjádřením svých nejvnitřnějších potřeb, zájmů, schopností, dovedností, talentů, zohledňujících unikátní individuální vlastnosti a potřeby člověka.

Teprve v době tzv. „po práci“ či o „dovolené“, o kterou musí žádat, se většina lidí může věnovat opravdu sobě. Zhusta pouze v omezené míře tzv. koníčkům. Pouze opravdu pár lidí se živí výhradně svojí tvořivou prací, která rozvíjí jejich vrozené unikátní talenty a schopnosti, při které se současně cítí opravdu „doma“, nikoliv jenom v „módu“ nutného „zaměstnání“. Většina chodí do práce, protože tzv. „musí vydělat peníze“ na život, a za ty si pak ten život často „kupuje“ v podobě pocitů vlastnění nebo lineárně chápaného času. Například ve formě „dovolené“ apod. Tohle je vzorec konzumního kapitalismu, který je člověku vnucován.

Je tohle opravdu smyslem lidského bytí, nebo má náš život vyšší smysl?

V kapitalistické společnosti je obecně tvořivá smyslová aktivita člověka redukována – převedena na „vydělávání na život – bytí“ skrze určité „dělání“, jemuž říkáme zaměstnání, či je rovnou vyjádřena penězi. Zaměstnání není ničím jiným než vynucenou, a ve své podstatě násilnou ekonomickou prostitucí schopností mysli a těla zaměstnance s cílem získat tzv. falešnou „svobodu“ – svobodu koupit si zpět vyrobené komodity. Na první pohled to zní drasticky a možná bychom mohli říci, že jde jenom „o úhel pohledu“, nikoliv vždy to tak musíme skutečně prožívat, nicméně často si naši skutečnou situaci nechceme či neumíme připustit. Jak se říká, nevědomost je vždy alespoň dočasně „sladká“.

Míním, že sama otázka nezpochybnitelného „osobního vlastnictví“ neodpovídá naší žité zkušenosti. Nemá oporu v metafyzice skutečností. Přeci proto, abychom se smyslově těšili z jakékoliv věci, člověka či skutečnosti, ji nepotřebujeme vlastnit. Místo falešného vlastnění svým egem nám chybí sdílení. Místo vztahů dvou vzájemně se cítících bytostí a jejich kultivaci jako prostředku vzájemného obohacování, učení se a radování se ze společné tvořivé práce na základě individuálních schopností každého člověka, jsme přešli v ekonomické vztahy typu poptávka – nabídka na trzích, ovládaných penězi.

Cesta ke skutečné a dlouhotrvající sociální revoluci vyžaduje, dle mého soudu, kultivaci našich vztahů s ostatními lidmi v našich běžných každodenních životech napříč všemi vrstvami, společnostmi, rodinami a skupinami. Nikoliv pouhou politickou akcí či třeba revolucí, jak vybízí například marxismus nebo národní socialismus. Domnívám se, že abychom mohli jako lidstvo skutečně společně svrhnout kapitalismus, musíme si každý sám uvědomit, že jeho sociální vztahy jsou odrazem našeho vnitřního duševního nastavení. Jsme primárně nesvobodni v naší duši, jejíž svět je odrazem toho kolem nás. Svět není oddělen od nás samých. Také je podle mne nutné změnit rétoriku a nevytvářet „třídní boj“ mezi polaritami jedné otázky a dělit lidi na „vykořisťovatele“ a „vykořisťované“, a tak podněcovat podmínky pro katarze potlačovaných emocí ve společnosti, ale oslovovat primárně člověka jako takového bez rozdílu asi v tom smyslu: „Podívejte se na to, kde žijeme, jaký společný prostor obýváme. Je nám to opravdu důstojné jako lidem udržovat mezi sebou vztahy, kdy jedni vlastní čas druhých jenom proto, že jsou závislí na něčem, čemu říkáme „mzda“, jež je samotnou podstatou finančního nevolnictví? Může být něco opravdu „dobré“, když to není dobré pro všechny? Lze hovořit pokrytecky o „svobodě“ v tomto systému, kde základním „bohem“, kterému se většinově klaníme, jsou „peníze“, a pokud je máme, tak z nich plynoucí falešná svoboda „koupit“ si zdánlivě co „chceme?“ Domnívám se, že každý má – z principu – zejména nezcizitelné právo věnovat čas výhradně sobě samému, svému vědomí, svým vztahům, svým individuálním zájmům, své volbě, ve kterých každá bytost naplňuje svůj individuální unikátní smysl a význam své existence, což vyplývá a má plnou oporu v metafyzické povaze skutečnosti. A tudíž patří k nejprimárnějším právům člověka plynoucím z jeho podstaty.

Obecně asi většina z nás trpí nedostatkem času pro sebe.

Pro náš autentický život. Mnohdy, přiznejme si to, nám chybí čas se aspoň zastavit a jenom se zamyslet nad tím, co právě děláme. Proč a zda vůbec je to v našem zájmu, zda je to naše vlastní tvorba a chceme vůbec dělat právě to či ono? Takový způsob života vede k odcizení člověka sama sobě, své podstatě.

Kapitalistický systém naopak vyžaduje co největší „zaneprázdnění“ jednotlivce. Ať už v podobě tzv. „zaměstnanosti“ nebo v jeho „volném čase“ v podobě pseudokultury tak, aby neměl čas skutečně být – tedy být vědomí. Poznat kým je, odkud pochází a kam jde ve svém životě. Bez toho nemůžeme hovořit o duchovní svobodě člověka. Proto nás moudří světa vybízejí k prvotnímu poznání toho, kdo jsme a jak jsme. Čas trávíme našim prožíváním a děláním. Pohříchu málo jej věnujeme uvědomování si našeho prožívání toho, co jsme a co děláme. Jsme tak zotročeni vlastními přesvědčeními a způsoby vnímání, které jsme sami přijali, že si často ani nedokážeme uvědomit, v jakém klamu a falši o sobě a životě žijeme. Nemyslíme samostatně. Pouze opakujeme, co jsme se naučili ve vzdělávacích institucích, které učí věci poplatné vládnoucímu klimatu. Přijímáme je jako dané a nezpochybnitelné, aniž bychom vše, co je nám autoritami sdělováno, přezkoumávali v naší přímé zkušenosti samostatného myšlení, které se stalo „zapomenutým uměním“. Je přirozené, že to vede k nemocem lidí a nemocné společnosti.

Co se týká politické situace států, jeví se obdobně.

Všechny státy v našem západním světě jsou zatížené dluhem, který je z principu nezaplatitelný. Jejich vlády si půjčují peníze na úrok na svůj provoz od bank. Bank, maskovaných jako „národní centrální banky“. Tento bankovní systém je v rukou soukromých, bez kontroly lidí i jednotlivých vlád států, jež jsou v tomto systému. Která ruka opravdu vládne? Ta, která přijímá peníze, ať už jako „půjčky“ nebo „dotace“ jako „nařizované dobro? Celé národy a státy jsou, míním, pod vládou nadnárodního finančního systému, postaveného na dluhu a právu tisknout peníze. To nemá vůbec nic společného s nějakými „tajnými konspiracemi“. Myslím, že věc je daleko prostší, stačí studovat dějiny a vývoj západní společnosti a být dostatečně všímavý. Různé „politické projekty“ typu EU jsou jenom prostředky tohoto ovládnutí národů Evropy nadnárodními globálními finančními elitami v podobě lépe definovatelných trhů a zdrojů pro tyto trhy. Je to prostě stejný „vzorec myšlení“ a způsobu „uchopování života“.

Bohatství a moc finančních elit spočívá na kapitalistické ekonomice založené na dluhu. Aby se tato dluhová ekonomika nezhroutila, je nutný neustálý tzv. „hospodářský růst“, jinak by totiž nebylo z čeho splácet úroky naplňující zisky půjčovaného kapitálu.

Růst ekonomiky západních států byl dosud živen expanzí na zahraniční trhy a jejich ovládnutím. V hrubších podobách kapitalismu se nové trhy vytvářely přímo pod hlavněmi zbraní. „Krize“, která je součástí kapitalismu, jenom oddálila ekonomické kolonizace „východních trhů“ po rozpadu východního socialistického bloku po „studené válce“. Nyní tento trend narazil opět na své možnosti, a tak hledá nový rámec pro přežití rakoviny kapitalismu.

Ve světle řečeného si otevřeně přiznejme, že pouze změnou našeho vlastního vnitřního klimatu můžeme postavit základy pro širší společenské změny k lepšímu. Jenomže to vyžaduje jistou dávku pevné vůle, chuti a osobní odvahy. 

Ano. Abychom odstranili kapitalistické sociální vztahy a na nich postavenou společnost, musíme odstranit prvně „kapitalistické vztahy“ v naší vlastní duši a našich myslí. Tak to vnímám. Samotný politický akt, jakékoliv násilné změny jsou součástí kapitalismu. I ta se nakonec „zkomoditizuje“ a prodá, jak ukazují dějiny minulého století.

Musíme tudíž začít sami u sebe.

Především přestat vlastnit naše osobnostní identity jako „osobní vlastnictví“, a místo toho rozpoznat a začít věnovat čas naší skutečné identitě. Duši či vědomí, které jsou komunitou – společností různých já – osobnostních identit. Každé naše já nás může spojit s různými rodinami či společenstvími podobných já druhých lidí. Poznáním naší podstaty můžeme začít rozpoznávat stejnou podstatu i v druhých, a vytvářet tak přirozená „komunistická“ společenství, která přirozeně existují na úrovni duše a mohou mít i vyjádření v komunitách lidí. Věřím, že máme moc měnit nejen sebe, ale tak skrze naše vztahy s druhými i své společenství a prostředí, ve kterém žijeme ve svém každodenním zapojení. Nazval bych to, s využitím našich národních tradic, pravým „socialismem s lidskou tváří“ – nebál bych se tomuto heslu dát nový obsah.

Je smutné, že místo skutečné filozofie nám vládne náboženství peněz, moci, majetku, jak jste již zmínil. Nezpronevěřujeme se tím odkazu Jeronýma Pražského, který za své postoje 30. května 1416 skončil život na kostnické hranici? 

Zejména se zpronevěřujeme sami sobě. Je to doslova člověka nedůstojné. Ano, dnešní společnosti a jejím vztahům vládne náboženství peněz – monoteismus mamonu (MM), podobný monoteismus jako v době Jeronýma, byť v jiné podobě.

Jak tedy konflikt myšlenek vyřešit?

Možná celkovou změnou přístupu – vztahu. Nevnímat jej jako konflikt, nýbrž coby dialog, který se dotýká každého člověka, nikoliv jenom tzv. těch „neúspěšných v kapitalismu“, kteří pociťují jeho aktuální tlak přímo na „své kůži“. Dotýká se každého opravdu cítícího člověka, jehož širší kontext je ve skutečnosti jeho opravdovým zdrojem. Určitě prvním krokem je být si více vědomi svých myšlenek, tělesných pocitů a s nimi spojených emocí, sebe i toho, co děláme a proč. Míním, že právě samo vědomí našeho prožívání nás spolehlivě chrání od jakéhokoliv konfliktu myšlenek. Dává nám totiž širší a hlubší prostor je nazírat jako dialog v nás samých, který je utišen na vyšším stupni pochopení, což přináší změnu jak nás samých, tak vztahů s druhými i ke světu, a co více, vědomou možnost volby, která vyvstává ze širšího pochopení. Akce a volby plynoucí ze širšího sdíleného vědomí a pochopení dostatečným počtem lidí, kteří přitakávají životu jako takovému, vytvářejí hodnoty a kvality, přesahují všechny říše, státní zřízení, politické systémy a totalitní struktury myšlení. Mají možnost vytvářet struktury jiné, lépe souznících se zájmy celku. To, co je věčnou a skutečnou mocí každého člověka, je jeho svobodná vůle chtít se vzdělávat, cítit – milovat své bližní, naslouchat svému svědomí, druhým lidem, samostatně myslet s pochopením, že naše skutečná identita je dána právě naším způsobem vztahování k nám samým k druhým lidem, ke světu a otázkám, které život předkládá, nikoliv sebestředné, od cítění oddělené ego, a z něj plynoucí ideologie všech možných monoteismů.

(Knihu vydalo nakladatelství NOOS s. r. o., Hábova 1568/16, 155 00 Praha 5; tel.: 777 788 079; e-mail: ; www.noos.cz; www.vedominaroda.cz)

Jana Vrzalová

V českých duchovních dějinách byl tento nonkonformní intelektuál prvním filozofem v ryzím slova smyslu. Filozofie pro něj nebyla předstupněm k teologii a církevní kariéře, nýbrž svéprávnou naukou zabývající se makrokosmem i mikrokosmem.“

František Šmahel o Jeronýmu Pražském (Na pět desítek let se věnuje dějinám českého a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu.)

Odkaz na knihu v eshopu: První český filozof a vlastenec Jeroným Pražský

Facebooktwittergoogle_pluslinkedinmailFacebooktwittergoogle_pluslinkedinmail