Vědomí, prvotní princip ve-smíru

Vědomí, prvotní princip ve-smíru

Sleva

Autor: Jiří Krutina

Popis: 280 stran, A5, vazba měkká s chlopněmi

ISBN  978-80-88117-19-3

 

320,00  288,00 

Popis

Print Friendly, PDF & Email

Kniha obrací naší pozornost k prvotní otázce po podstatě nás samých i vesmíru, tedy k meditativní otázce bytí jako takového, která nás usazuje ve sféře samotného vědomí všeho, co je (bytí), i toho, co může být (nebytí), jako prvotním poli nekonečných možností všech našich zkušeností nás samých i vesmíru. Kniha, jež je dítětem autorova téměř dvacetiletého zaměření na meditativní praxi a zkoumání stavů rozšířeného vědomí, předkládá zkušenostní metafyziku a praxi postavenou na uznání prvotnosti vědomí jako základní podmínky i matérie veškeré skutečnosti. Pouze takováto „teorie všeho“, která chápe vědomí jako primární mateřské pole veškeré prožívané zkušenosti, nám může dát autentický experimentální rámec pro mnohé otázky, které současné obecně uplatňované paradigma nedokáže z principu uspokojivě objasnit.

Autor nepředkládá v knize pouze něco k věření; něco, co by vycházelo pouze z klasického dedukčního myšlení, jak jsme naučení, ale předkládá ryze zkušenostní metafyziku a praxi, vzešlou jako vnitřní jazyk současných přímo prožívaných metafyzických zkušeností širšího a intenzivnějšího vědomí. Kniha a její studium je tak současně aktivní substancí prohlubující a rozšiřující „naše“ vědomí toho, kým ve své podstatě stále jsme a jež je soupodstatné s vědomím všeho, co je a může být. Uváděná praxe vědomí neboli jóga vědomí nevyžaduje nic speciálního měnit v našich životech, žádné stažení do ústraní či „stání se spirituálním“, ale naopak vybízí k radikální změně v samotném způsobu bytí-života jako celku, spočívající ve výhradním věnování svého žitého času, okamžik po okamžiku, vědomí našeho prožívání jako celku, a to více a více a nikoliv jenom bezprostředně prožívaným zkušenostem, jak jsme zvyklí v “normálním” stavu ega. Jednotlivé praxe vědomí pak souzní s tantrickou tradicí a svým způsobem lze říci, že se jedná o zcela unikátní projevení tantry, mající ale výhradně naše kulturní a společenské kořeny.

FacebooktwitterlinkedinmailFacebooktwitterlinkedinmail

Ukázka

Print Friendly, PDF & Email

Spiritualita, náboženství a věda v naší společnosti

Není, míním, výmluvnějšího příznaku nedostatku vědomí a jeho nepochopení než současné postoje, očekávání a vládnoucí přesvědčení spojená s vědou, náboženstvím a spiritualitou, které tyto oblasti současně vzájemně staví do protikladů. Výsledný z nich plynoucí “světonázor” se pak ukazuje jako v přímém rozporu například se světonázory a filosofickými soustavami starobylých lidských kultur, ale často i s obyčejným “selským rozumem”.

Jsem naopak přesvědčen, že pravá věda, náboženství i spiritualita nemohou být vůbec vzájemně v protikladu nebo v rozporu. Pokud tomu tak je, pak nejsou hodné být zvány skutečnou vědou, náboženstvím a spiritualitou v původních významech těchto slov. V případě starobylých kultur byly otázky spirituality, náboženství a vědy včetně jejich praktické aplikace součástí jediného výchozího komplexního “světonázoru” či filosofie, jakéhosi prapůvodního šamanismu. Můžeme hovořit o původním institutu “šamana”, neboli vědomé bytosti. Současně žasneme, když shledáváme také zásadně jiný postoj starobylých kultur k fyzické smrti a nesmrtelné povaze duše. Tyto kultury dokonce považovaly stavy vědomí po fyzické smrti či stavy “mezi životy” za daleko pro člověka důležitější než život v těle, a jejich znalost již za života považovaly nejen za duchovní vysvobození, ale i jako studnici vědění a poznání pro náš individuální i kolektivní život. Náš aktuální vládnoucí světonázor je do velké míry utvářen materialisticky orientovanou vědou se svými ničím nedokazatelnými předpoklady a přesvědčeními, srovnatelnými s náboženskou vírou či lidovou pověrou. Jsme přesvědčováni, že žijeme v objektivním hmotném vesmíru, jehož základem je neživá hmota či energie, a kde život, vědomí a inteligence jsou jenom vedlejším “náhodným” projevem tohoto vývoje. S tím souvisí i názor na naší existenci, tedy že naše existence končí s fyzickou smrtí organismu. Současně pozorujeme zásadní, ovšem zdánlivý a umělý rozpor mezi východisky náboženství a vědy. Přitom oboje má povahu “slepé” víry, postavené v jednom případě na “vědeckých”, ale ničím fakticky zdůvodněných přesvědčeních – tedy víře – a v druhém případě na víře, která se snaží dokazovat vědecky-racionálně rozumem jako tzv. “teologie”. Asi nejfantasmagoričtější tvrzení vědy je, že vědomí vzniklo v evolučním procesu jako produkt neurofyziologických procesů v mozku, viz poslední výzkumy. O co jiné je toto přesvědčení od přesvědčení třeba katolíků, že Ježíš za jejich spásu vstal z mrtvých ve fyzickém těle a že svět byl stvořen Bohem za šest dní?

Dnešní věda se podstatně vůbec neliší od náboženské víry. V základech obou jsou nedokazatelná přesvědčení a tvrzení postavená na pouhých dogmatech. Současná materialistická věda je spíše novým náboženstvím pro mnoho lidí. Je obrovským fatálním klamem si myslet, že věda přispívá k našemu hlubšímu poznání vesmíru a hlubšímu chápání skutečnosti. Věda pouze skrze své stále sofistikovanější “technologie” – doslova a do písmene skrze své “techno-jazyky” – aplikuje kalkulativní výzkum na stejnou, v podstatě umělou či “kamuflovovanou” “skutečnost”, projektovanou na svět kolem nás, které jsou její přístroje a technologie součástí. Dle mého mínění je aktuální rozpor mezi vědou a náboženstvím současně vnější manifestací hlubokého vnitřního rozporu člověka mezi rozumovým a  intuitivním poznáváním.

Ve skutečnosti nemá být rozum a intuice v rozporu, jde o různé projevy jedné cítící duše. Proto míním, že mezi opravdovou autentickou vědou a náboženstvím nemůže být rozporu nebo protikladu. Co ale poskytují dnešní organizované podoby nejrůznějších forem náboženství? Vyjma uspokojení z toho, že “patříme do určité skupiny”, spojené s pocity jisté “vyvolenosti” a pocitu falešného uspokojení, že jsme se o “duchovní stránku” svého života postarali, tak zhola nic. V současné společnosti mnohdy přirozenou potřebu duchovního souznění a potřebu komunity nahrazují nejrůznější tzv. meditační skupiny, často přirozeně vznikající kolem individuálních duchovních praktiků, tak jako tomu bylo vždy v lidské historii. Pokud jde o neorganizované skupiny, které se výhradně zaměřují na vnitřní podobu náboženství, tedy na vlastní individuální osobní spojení s vnitřním božstvím, pak se jedná o autentické skupiny praktiků vnitřního náboženství, neboli toho, čemu říkáme spiritualita či mystika.

V této souvislosti se nelze nezmínit o častém nálepkování těchto skupin ze strany většinového proudu, tvořeného právě zástupci oficiální vědy a náboženských skupin (církví), jako více či méně společensky nebezpečných sekt. Jde jen o pozůstatek přístupu lidí, kteří si zvykli uzurpovat monopol na “víru”, jak jsme byli svědky třeba ve středověku. Spiritualita, či česky “duchovnost” (byť se přiznám, že mi toto slovo nezní příliš dobře), je zcela něco jiného než náboženské přesvědčení či určitá konkrétní víra v něco, případně účastenství na organizované podobě náboženství nebo v jakékoliv duchovní skupině. Spiritualita se týká člověka jako takového, jeho bezprostředního života a je založena výhradně na přímých osobních prožitcích spirituální či duchovní dimenze skutečnosti duše, kterou je. Spiritualita tak nepotřebuje ani speciální místa, ani oficiálně ustanovené osoby v nějaké organizaci. Jde o intimní osobní kontakt a “obcování” vlastní duše s tím, co nás přesahuje, čímž jsme současně podstatně i my sami v naší širší identitě a to v našem každodenním životě a vztazích s druhými a se světem. Duchovně zaměření lidé samozřejmě přirozeně vyhledávají podporu podobně zaměřených lidí a zkušenějších praktiků – učitelů – ale jejich zaměření je ryze na individuální vědomý život a kultivaci svého vědomí. Přímé zkušenostní rozpoznání vědomí a přijetí souznícího přesvědčení o skutečnosti, že je to samo VĚDOMÍ jako takové, které může být z principu jedinou všezahrnující i konečnou skutečností za vším, co existuje, a současně všemi věcmi a bytostmi, co existují, je praxe filosofie vědomí a možné “teorie všeho”.

Toto zkušenostní přesvědčení (a z něj plynoucí “nové” myšlení přístupu k životu) je tím, co přirozeně přesahuje aktuální vědu, její psychologii a náboženství jak je dnes známe, a současně jejich otázky v sobě ryze praktickým způsobem zahrnuje – nabízí k nim jednotný, chceme-li integrální přístup, a tedy jediný z principu možný filosofický či metafyzický základ těchto oblastí. Tím se vlastně vracíme – ale zcela nově a jinak – k původnímu stavu lidského poznání, charakterizovaného institucí “šamanismu”, ve kterém se neoddělitelným způsobem pojily otázky spirituální, náboženské, vědecké, kosmologické a léčitelské.

 

FacebooktwitterlinkedinmailFacebooktwitterlinkedinmail

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí “Vědomí, prvotní princip ve-smíru”

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Mohlo by se Vám líbit…