NOVINKA – Karel Richter: Důvěrná zpověď generála (e-kniha)

NOVINKA – Karel Richter: Důvěrná zpověď generála (e-kniha)

Print Friendly, PDF & Email

Generál Michal Kričfaluši (3. září 1921 – 17. června 1994) byl zasloužilý voják, účastník boje za svobodu. Jako uvědomělý příslušník československé vojenské jednotky v SSSR se dobrovolně přihlásil do roty zvláštního určení, která plnila svrchovaně nebezpečné zpravodajské úkoly v týlu nepřítele. Absolvoval mimořádně náročný speciální výcvik vyžadující vysoký stupeň fyzické zdatnosti, morální sílu, inteligenci, schopnost bleskurychlého rozhodování a chladnokrevnou neohroženost. Jako parašutista, ovládající všechny druhy zbraní, útočné i obranné finesy pro boj muže proti muži, zacházení s výbušninami, obsluhu radiostanice, zásady konspirace a přežívání hluboko na nepřátelském území, byl zařazen do zpravodajsko-diverzního desantu Olexa Borkaňuk s určením pro oblast východního Slovenska.

V sovětském parašutistickém kurzu mu usilovně vštěpovali kromě vojenských znalostí a dovedností i marxisticko-leninský pohled na svět, a třebaže byl československým občanem a vojákem, snažili se z něj udělat kovaného bolševika, který na československém území bude v rámci sovětského parašutistického výsadku vyvíjet činnost v linii nikoli československých, ale sovětských zájmů. To mu bylo čím dál tím více proti mysli. Ačkoliv pocházel z chudé rusínské rodiny a teoreticky měl všechny předpoklady k třídně vyhraněnému proletářskému cítění podle leninsko-stalinských norem, vzdor svému mládí poznal – jako nevinně vězněný běženec v sovětských věznicích a likvidačních pracovních táborech gulagu – odvrácenou tvář stalinského režimu. Pochopil, že za jeho patetickými socialistickými a komunistickými hesly se skrývá cynická prolhanost a bezohledně kruté, často vražedné mocenské násilí partajní špičky v čele s J. V. Stalinem, která si podmanila Rusko a chce ovládat svět.

Jakožto přesvědčený rusínský Čechoslovák, který v masarykovské, demokratické Československé republice spatřoval šťastnou budoucnost pro svůj milovaný národ, zjišťoval s hlubokým rozčarováním a rostoucím odporem, jak falešný je sovětský přístup ke spojenectví s Československem. Pod licoměrnou maskou frází o přátelství, nezištné spojenecké solidaritě, bratrské pomoci a nezasahování do vnitřních věcí, se tajily rafinované mocenské úklady směřující k bolševizaci, a nakonec i k sovětizaci poválečného Československa. Šupiny mu až bolestně strhával z očí poznatek, že padákový výsadek, s nímž přistál na východoslovenském území za linií fronty, byl v rukou berijovského NKVD – organizace, kterou měl osobní důvod nenávidět a která se na podkarpatském území více než na boj proti německým a maďarským fašistům zaměřovala prostřednictvím svých agentů na rozdmychávání protičeskoslovenského odtrženeckého hnutí. Tímto poznáním se v jeho duši utvrzoval odpor k sovětskému zřízení. Ten ostatně sdílel s více než dvaceti tisíci svých krajanů, kteří stejně jako on uprchli před maďarskou okupací do Sovětského svazu v bláhovém očekávání, že tam budou přijati jako slovanští bratři. Byl to tragický omyl, který tisíce Rusínů zaplatilo ubohým živořením, a nakonec i smrtí v sovětských koncentrácích, o nic méně krutých a nelidských, než byly likvidační koncentráky nacistů.

Parašutista Michal Kričfaluši jen s největším sebezapřením setrvával v řadách výsadku. Odhodlaně a s odvahou plnil vojenské úkoly, ale důsledně se vyhýbal plnění politických úkolů, které se příčily jeho vlasteneckému svědomí.

Poznal jsem ho až po válce, když jsem byl jako absolvent fakulty povolán v hodnosti poručíka k mimořádné službě při vydávání vojenských řádů a předpisů a vytváření nové české vojenské terminologie. Podléhal jsem generálu Kričfalušimu, jmenovanému náčelníkem vojensko-vědecké správy, do jejíž kompetence tato záležitost patřila. Vzpomínám si, s jakým pochopením přijal tehdy v soukromém rozhovoru mezi čtyřma očima mé upřímné vysvětlení, proč nemám chuť podat na výzvu stranického výboru přihlášku do KSČ. Svěřil jsem mu podle pravdy, že chci studovat a že se mi nelíbí to věčné stranické schůzování a řečnění, které pokládám za ztrátu času. Pokyvoval hlavou, usmíval se, a nakonec řekl: „To se vám nedivím. Já to taky nemám rád, ale nahlas takové věci radši neříkejte. Na to byste šeredně doplatil.“

Pak jsem štíhlého, urostlého generála s cikánskou vizáží ztratil nadlouho z očí. Až v roce 1968 jsem se dozvěděl, že se po vstupu vojsk Varšavské smlouvy odmítl podřizovat okupačním nařízením. Vášnivě odpíral jakékoli úsluhy sovětským představitelům a ostrými slovy vyjadřoval nesouhlas se svévolnou přítomností sovětských vojsk. Svým postojem si samozřejmě vysloužil degradaci a propuštění z armády, což ho přimělo zapojit se do disidentského hnutí.

Dočkal se naštěstí sametové revoluce, ta mu po zásluze přinesla rehabilitaci. Když jsme se po letech setkali ve výboru Společnosti Rusínů a přátel Podkarpatské Rusi, připomněl mi svou někdejší radu, abych to, co si doopravdy myslím, raději neříkal nahlas. „Vidíš,“ usmál se, „a já jsem se tím neřídil.“ Uvědomil jsem si, jak je dobře, že máme v rozhodujících okamžicích našich dějin lidi, jako je on, kteří se bez ohledu na osobní rizika dokážou celou vahou své osobnosti postavit za správnou věc. Prozradil mi tenkrát, že by rád sepsal své paměti, ale že neovládá spisovnou češtinu natolik, aby to svedl, a požádal mě, abych mu s tím pomohl. Ochotně jsem to přislíbil. Začali jsme se scházet. Pokaždé mi několik hodin vyprávěl své životní osudy. Zaznamenával jsem je jako podklad pro jejich literární zpracování. V červnu 1994 mě zdrtila zpráva, že k naší příští smluvené schůzce už nedojde, protože generál nenadále zemřel. Naštěstí však po něm zůstaly spousty stran životopisných záznamů a poznámek, z nichž se dalo vyčíst leccos z toho, co prožil a o čem přemýšlel, a téměř dvě stovky mých záznamů jeho vyprávění. Dr. Agáta Pilátová a Jaromír Hořec z vedení Společnosti Rusínů a přátel Podkarpatské Rusi, s nimiž jsem již předtím z upřímných sympatií ke statečným rusínským bojovníků za svobodu Československa literárně spolupracoval, mě utvrdili v rozhodnutí splnit slib, který jsem generálu Kričfalušimu dal. Rozhodl jsem se literárně zpracovat fakta, která jsem shromáždil o jeho životě.

Tak se zrodila kniha nazvaná Účtování s časem, jak si generál sám původně přál nadepsat své vzpomínky, na jejichž sepsání jsme se domluvili. Byla vydána v roce 2004 zásluhou Společnosti Rusínů a přátel Podkarpatské Rusi, v nakladatelství Česká expedice, jako symbolická pocta generálovi k jeho nedožitým 83. narozeninám. I když jsem byl nepřízní osudu nucen namísto dohodnuté spolupráce s ním v autorském tandemu ujmout se literárního zpracování jeho životních osudů na vlastní pěst, pokládám hodnotu informací, které mi o sobě poskytl, za rozhodující předpoklad ke vzniku této knihy. Když ji nyní, v nové úpravě a s novým názvem, předkládám čtenářské veřejnosti ve shodě s autorskou realitou jako svou výpověď o hrdinovi bojů za naši svobodu, za její pravdivost ručím.

Kniha má 680 normostran, jedná se o e-knihu, cena 220 Kč, a lze ji objednat v našem eshopu zde.

Facebooktwittergoogle_pluslinkedinmailFacebooktwittergoogle_pluslinkedinmail