100. výročí Zborovské bitvy (1.–2. července 1917)

100. výročí Zborovské bitvy (1.–2. července 1917)

Print Friendly

…očima přímého účastníka

Tento rok si připomínáme 100 let od bojového vystoupení československých legionářů – tehdy členů československého dobrovolnického vojska, v bitvě u Zborova v rámci tzv. Kerenského ofenzívy, která byla poslední ruskou ofenzívou v první světové válce.

Můj praděd, Vladimír Bažant, jako střelec 3. pěšího pluku „Jana Žižky z Trocnova“ (dalšími byli 1. pěší pluk „Mistra Jana Husa“ a 2. pěší pluk „Jiřího z Poděbrad“) byl jedním z tehdejších 3500 československých dobrovolníků.

Ti u Zborova před sto lety šli tehdy do boje s tím, že bojují za vznik svého budoucího státu, Československa. Bitva, jak prohlašoval Masaryk, měla odčinit „porážku na Bílé Hoře“, tedy ztrátu samostatnosti pod 300letou nadvládou Habsburského feudálního rodu. S tím šli skutečně do boje, ať už byla pozdější ideologicko-politická interpretace jakákoliv. Nikoliv „jen tak“ byly tyto pluky prvního samostatného československého vojska pojmenovány po vůdčích postavách husitství. Na praporech úderných rot byly lebky s kříženými hnáty, rudé kalichy a palcáty. Národnostní cítění a vnímání kontinuity české národní samostatnosti bylo tehdy v těchto mužích velmi silné.

V pozůstalosti po mém pradědovi jsme našli i jeho deník, v kterém zaznamenává svůj život během první světové války. Po nástupu do Rakousko-Uherské armády a prožívaných zkušenostech šikany ze strany Němců, na pravoslavný Štědrý den (6. ledna 1917) přebíhá frontu na ruskou stranu, a po krátkém pobytu v zajateckém táboře Dárnice vstupuje do legií, kde se účastní bitvy u Zborova. Nesouhlasí ale s pozdějším zapojením legií do bojů proti bolševikům, a po mnoha krutostech ze strany vedení československého vojska nad československými rudoarmějci, odchází z legií, kde mu hrozilo i vězení, a vstupuje do internacionálních jednotek nově se formující Rudé armády. Opět se účastní bojů, a nakonec se vrací do vlasti přes Polsko. I to ukazuje dějinnou složitost a širší obraz východní fronty za první světové války zmítané bolševickou revolucí

Jde o ojedinělou zkušenost mladého člověka své doby, který, ač rozený antimilitarista, se účastnil složité doby první světové války ve třech armádách. Jeho osobní zkušenost východní fronty ukazuje celou složitost této anabáze první světové války. Celý jeho příběh plánujeme vydat knižně tento rok, pokud se nám podaří zajistit dostatek prostředků. Pokud by kdokoliv chtěl přispět jakoukoliv částkou, může zde: 77808788/2010.

Z deníku vybíráme část týkající se Zborovské bitvy:

Opět na frontě jako dobrovolník u Zborova

Asi za týden po májových oslavách jsme odjížděli na frontu. Byl jsem přidělen ke kulometnému oddílu 3. pluku Jana Žižky z Trocnova, který se formoval v jedné vesnici nedaleko Saren na Ukrajině, a koncem června jsme už stáli v zákopech u Zborova. O tom, co se dělo v Petrohradě nás informovali pouze důstojníci, a to ze svého stanoviska. Nechápali jsme proto nyní volání ruských vojáků po míru, měli jsme to ruským vojákům za zlé, chtěli jsme válku až do vítězného konce, jak si přála ruská buržoazie. S tím jsme šli do zákopů. Oči se nám otevřely až později, a to ještě ne všem.

V bitvě u Zborova (1.–2. července 1917) jsem v rámci kulometné komandy třetího pluku Jana Žižky z Trocnova postupoval vpřed s deseti kamarády a jedním těžkým kulometem Maxim na okraji pravého křídla. Vyrazili jsme do útoku v druhém sledu hned za první útočnou linií pěchoty, takže jsme byli nuceni proběhnout uzavírací dělostřeleckou palbou Rakušanů. Proti nám na našem úseku fronty stál kromě jakéhosi maďarského pluku také plzeňský 35. regiment, známí pětatřicátníci. Tehdy mě ovšem ani ve snu nenapadlo, že budu jednou žít v kraji (Plzeňský kraj – Domažlicko, poznámka editora), z něhož se tento pluk doplňoval. Během našeho postupu najednou zpozorujeme na pravé straně ve vzdálenosti asi 400 metrů před námi rozvíjející se nepřátelský střelecký řetěz proti nám. Byla to rota říšských Němců, jak jsme se později dozvěděli. Hrozilo nebezpečí, že se dostanou našim útočícím prvním liniím do zad. Zalehli jsme a spěšně jsme připravili kulomet k střelbě. Spolu se skupinou zákopníků, kteří se k nám připojili, nás bylo asi patnáct. Spustili jsme zuřivou palbu, munice bylo dost, a podařilo se nám obrátit útočící Němce na útěk. Ukázal se mezi námi i velitel naší komandy, který za to později dostal stříbrný kříž sv. Jiří. Ztráty jsme měli nepatrné, jenom dva raněné, z nichž jsem jednoho sám převázal přímo na bojišti. Celkové naše ztráty ovšem byly asi 200 mrtvých a 700 raněných. Boje se zúčastnilo 3.500 mužů. 

Poznámka editora:

V bitvě u Zborova proti sobě stálo 3500 československých dobrovolníků – legionářů, a proti nim 5500 vojáků Rakouska-Uherska a Německa, včetně českého regimentu pětatřicátníků. V bitvě dosáhli českoslovenští legionáři přesvědčivého vítězství, když se jim podařilo prolomit čtyři linie nepřátelské obrany do hloubky 5 km, zajali 3300 zajatců a mnoho válečného materiálu včetně asi 20 děl. Vlastní ztráty byli výrazně nižší.

Bitvy se přímo i nepřímo účastnili pozdější tři prezidenti Československa. T. G. Masaryk sledoval bitvu z Petrohradu jako vrchní velitel vojsk. Ludvík Svoboda, pozdější velitel 1. Československého armádního sboru v SSSR, během druhé světové války velel v rámci 3. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova, pod kterým bojoval i můj praděda, Vladimír Bažant. Klement Gottwald se údajně bojů zúčastnil na straně Rakouska-Uherska.

Pokračování

Účastníci bitvy u Zborova se těšili veliké vážnosti u dobrovolníků, kteří vstoupili do vojska později a neměli už možnost bojovat proti Rakousku a Německu přímo na frontě. Úcta ke zborovským bojovníkům nezabránila však plukovníku Mamontovi a podplukovníku Gibišovi v Podvoločisku koncem července za ústupových bojů s Němci k vůli upevnění bojové morálky, před očima téměř celé brigády narychlo svolané, potrestat asi patnáct dobrovolníků -– účastníků zborovské bitvy, dvaceti pěti až sedmdesáti pěti ranami holí přes záda. Neostýchali se použít tohoto středověkého způsobu trestu, tolik ponižujícího lidskou důstojnost. Vojákům se kladla za vinu účast na vyloupení krámu jakéhosi tarnopolského lékárníka, který měl sklad čistého lihu. Plukovník Mamontov, iniciátor improvizovaného soudu nad „provinilými“ československými vojáky od Zborova, později bojoval v roce 1919 jako generál kontrarevolučních band na Donu proti sovětské moci, a tam zemřel na skvrnitý tyf.

Konec citace

Tolik autentický syrový záznam přímého účastníka bitvy u Zborova. První světová válka zasáhla mnoho českých rodin minulého století. Do dnes pomníčky snad v každé vesnici či městečku připomínají padlé z této první „velké války“.

V mé rodině se první světové války aktivně účastnil ještě můj další praděda z dědovy strany po otci. Ten bojoval na italské frontě proti Italům v Rakousko-uherské armádě, kde utrpěl vážné zranění břicha, při výbuchu dělostřeleckého granátu. Na následky zranění po návratu do vlasti zemřel.

Bratr mé prababičky, jako jeden z vůdců největší vojenské vzpoury u nás, tzv. Rumburské, byl po jejím potlačení popraven v Boru u České Lípy zastřelením. Jako jediný si nenechal zavázat oči, aby viděl, kdo jej popravuje. Vzpoura byla vedena proti útlaku ze strany německých šikovatelů, vlivem neutěšených sociálních podmínek a hrozbě odjezdu na východní frontu, kam vojáci nechtěli.

Tohle je život prostých lidí za války. To nejsou parádní přehlídky uniforem, vyznamenání a sláva vítězům. Toto je dobré slyšet, až zase bude někdo pět ódy na báječný život v mnohonárodnostním státě pod vládou „jediné“ monoteistické totalitní vlády, která má zajistit „mír“, nebo až budeme v tom či onom provedení opět vybízeni k „oprávněné“ válce za zájmy nadnárodních struktur.

Pouze praděda, Vladimír Bažant, účastník od Zborova, se z války vrátil, a měl jsem možnost jej ještě zažít jako malý kluk a vytvořit si s ním vztah.

Facebooktwittergoogle_pluslinkedinmailFacebooktwittergoogle_pluslinkedinmail